Láska k roubence

Čím dál častěji, když se vracíme z chaloupky do města – a nejvíce to vnímáme, když jedeme vlakem – uvědomujeme si, jak ve městě žijeme uspěchaný, hektický a vystresovaný život. Ještě na nádraží to vcelku člověk nezavnímá, ale stačí jen vyjít před nádražní budovu a už máme pocit: „ježiš, co to je za zmatek?“ Když stojíme dole na Fügnerce, neubráníme se myšlenkám, jak to musí vnímat lidi, kteří na vesnici bydlí. Musí to být pro ně něco velmi nepříjemného. Po chvilce sledování se pomalinku aklimatizujeme a přestáváme vnímat, ale jen proto, že nám jede autobus a odváží nás na kraj města. A to nemluvíme o návratu do Prahy.
Čím dál častěji si uvědomujeme, jak moc je pro nás chaloupka očištěním duševna a vydechnutím i přes to, že většina času, kterého na ni strávíme, je zaplněna prací. Prací, kterou jsme třeba nikdy ještě nedělali. Nové práce nás stojí mnohem více času, věnujeme jim nastudování, vymýšlení variant, řadu neúspěchů, předělávání, opravování a pochopitelně i nepříjemných výměn názorů, ale ten konečný pocit je vždy naprosto euforický. Pocit, který snad musí aspoň jednou zažít každý. O něco se snažíme, učíme se, nedaří se nám to, ale pak se to povede! Vymyslíme to, naplánujeme, zrealizujeme a u většiny toho je MY! O to nás to víc těší, vážíme si toho víc, najednou si uvědomujeme, že to je kus nás, které necháváme vryté do chalupy, která tu byla už před sto lety. Každý trám, každé prkénko, které je v chaloupce použité, takhle někdo miloval, protože v něm nechal kus sebe.
Večer když usedneme znaveni k zaslouženému lahodnému doušku, rozhlédneme se a pomalinku se začneme spokojeně usmívat, spokojeni se sebou samotnými, odvádíme kus práce, kterou děláme, jak nejlíp umíme, ale s naprostou láskou.