První setkání s roubenkou

Tak konečně jsme se časově sladili, je páteční zářijové pozdní odpoledne, v Jablonci nabíráme posledního člena a vyjíždíme z města směrem do kopců. Trochu nevíme, jestli s přicházejícím tmavnoucím obzorem chalupu najdeme. Povedlo se, nedá se přehlédnout, viděla jsem ji jen jednou na chvilku, ale hned se mi vryla do paměti.

Vše jsme nanosili do chaloupky, původní majitelka nám už zatopila a připravila na pozdní příchod. Po vcelku rychlém zabydlení usedáme ke stolu ve společné místnosti a poprvé se v klidu rozhlížíme. Lavice, velký dřevěný stůl s vázičkou Aster, červená jablíčka na dřevěné misce, konvička s horkým čajem, svíčka a spousta dobrot navozují krásný pocit volného víkendu v místech, která již hodně pamatují. Mezi okny je starý vyřezávaný kredenc s nádobím, naproti němu jsou krbová kamna, pod každým oknem je pohodlné křeslo. V protilehlém koutě je kuchyňský kout s plynovým sporákem. Nechybí tu nic, je tu vše, co člověk potřebuje, aby si užil víkend na horách. Povídáme dlouho do noci, roubená chalupa má úžasnou atmosféru, najednou jak kdyby se čas zastavil. Čím to je? Vyzařují to ty obrovské trámy? Vždy když se nad nimi zamyslíme, vždy nás udiví jejich velikost. Jak to musel být obrovský strom, kolik lidí ho opracovávalo a jak ho dopravili na jeho nynější místo. Kolik už mu je let?

Je už po půlnoci, jdeme spát, dolehla únava z uplynulého pracovního týdne. Koupelna je maličká, ale teplá, překvapuje nás podlahové topení, malá vana, horká sprcha, nechybí nic k uvolnění a přijetí únavy. Máme rozestláno v největším pokoji. Malými stylovými okny prosvítá měsíc a v dálce pár ještě rozsvícených okýnek z okolních domů. Zachumláváme se po uši do peřin čistě povlečených a pomalu jdeme vstříc prvním snům v roubené chaloupce.

Ráno odpočatí vstáváme, chalupa je teploučká, k snídani si dáváme pořádný hrnek horkého kakaa, pečivo, koláč. Vymýšlíme, kam půjdeme na první výlet. Není moc co řešit, půjdeme na Jizerku. Snažíme se najít cestu, kde nebude moc turistů. Na parkovišti není moc aut, takže je šance, že nepotkáme moc lidí. Jdeme směrem na Bukovec, počasí nám přeje, je příjemný podzimní den, sluníčko svítí, ale není horko. Vcházíme do lesa, přivítá nás uklidňující vůně jehličí, hub, padajícího listí, nutí nás to koukat po houbách. Jaký je tady klid! Jen ptáci si vyprávějí své zážitky, co kde viděli a slyšeli. Potkáváme turisty, ale jdou jiným směrem, než máme namířeno my. Stoupáme do kopce, na prvním otevřeném místě se nám otvírá pohled na údolí Jizery obklopené zdravými, zelenými, hustými smrky. Stoupáme dál, na další vyhlídce se nám otvírá pohled na Krkonoše, vyhlídka je upravovaná a připravená pro neholdující zeměpisu. Obzor se trochu choulí do oparu, ale to ničemu nevadí, pohled do ticha stromů, hor a nekonečných dálek je opravdu uklidňující. Těšíme se na vrchol. Jsme tam, trochu přemlouváme dech, aby se už uklidnil, je to super pocit, nikde nikdo. Pohled na nekončící Jizerské lesy nám berou dech a to ještě nevidíme dolů do údolí. Uděláme si pár fotek na památku a jdeme směrem k osadě.  Bukovec se tváří, jak kdyby o nic nešlo, vždyť já na to koukám od nepaměti. Otvírá se nám pohled dolů do údolí na Osadu Jizerka a směr Frýdlantsko. Tak tohle je ta Jizerka, o které slyšíme každou chvíli v počasí? Tohle je to nejstudenější místo, nejvýše položená a nejodlehlejší obec, srdce Jizerských hor. Koukáme dolů do údolí, pár domečků se sluní na podzimním slunci, vpravo se se svěžestí lehce kroutí malý stejnojmenný potok Jizerka a v dáli vidíme ještě Safírový potok. Není moc vody po horkém létě. Nedá nám to se nezamyslet nad tím, jak to tu vypadá v zimě. Musí to tu být nádherné. Zároveň si hned uvědomujeme, že žít tu není nic jednoduchého. Přesto už v 16. století tu tehdejší osadníci dokázali přežít řadu zim. Scházíme malou cestičkou dolů, je zdobená babími pavučinkami ještě se třpytícími rosou. Jdeme doprava směrem k potoku, je tu panenská příroda, škoda, že nemáme zrcadlovku, to by byly fantastické fotky. Lehkým obloukem osadou procházíme a pomalu se vracíme k parkovišti, začínáme mít hlad.

Za chalupou si děláme první ohýnek. Je to tu celé zarostlé, původní terasa je shnilá, ale my s údivem koukáme na ten kus krásného místa. Sedíme opřeni o chalupu, pochutnáváme si na špekáčcích, koukáme nahoru do stráně, kde se v podzimním větru pohupují do rytmu zbarvené listy, nikde nikdo, až na dva zvědavé koně, kteří si nás po čase přišli prohlédnout z blízka. Sedíme a poprvé začínáme snít o tom, že bychom tu chtěli trávit víc času, mít tak možnost sem jezdit: „tady by se udělala nová dřevěná terasa, tady bychom srovnali kus stráně a udělali tu ohniště a sem pověsíme květináče s muškáty….“ Už je tma, jdeme do chalupy, usedáme k velkému dřevěnému stolu a opět naši pozornost strhnou trámy…

Ráno vstáváme odpočati po naprosto tiché noci, jen v dáli je slyšet vlak a občas je slyšet nějakého opeřeného zpěváčka. Po snídani si užíváme nedělního dopoledne, počasí nám moc nepřeje, nemůžeme na výlet. Po obědě sem patří nedělní pohádka, idylka jak u babičky je dovršena. Balíme, civilizace už si nás zas nárokuje. Odjíždíme s pocitem naprostého uspokojení a zároveň s obrovským přáním: „sem se chceme ještě vrátit!“